České národní listy
duben – červen 2022
Ideologie sudetismu – jako politický podvod
Jiří jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Současní předáci odsunutých Němců z Československa nevystupují s agresivními požadavky vůči České republice pouze z hlediska jednorázových argumentů. Během mnoha desetiletí, a to nikoli jen od osvobození ČSR roku 1945, ale od samého jejího vzniku v roce 1918, vystupují s neměnnou, velice útočnou ideologií proti českému národu.
Ba prehistorie sudetismu jako ideologie německých ostrovních menšin v českých zemích bývalé Koruny České má své kořeny již nejméně ve druhé polovině 19.století. Již tehdy se Němci v českých zemích organizovali ve výbojných svazech, jako byl například „Deutsche Böhmerwaldbund“ (Svaz pošumavských Němců) s 32 tisíci členy, nebo „Bund der Deutscher Nordmährens“(Svaz Němců severní Moravy) s 32 tisíci členy. V rakouském Slezsku pak působil svaz „Nordmark“ se sídlem v Opavě, kde vycházel i list s typickým názvem „Deutsche wehr“. Německé šovinisty moravského jihu sdružoval „Südmährensbund“ ve Znojmě, který měl nejméně členů – jen 5000. Ve východních Čechách působil „Bund der Deutschen in Ostböhmen“ se 7434 členy, v západních „Bund der Deutschen i Westböhmen“ v Plzni, „Bund der Deutschen in Nordwestböhmen“ v Teplicích. Již zde můžeme konstatovat zásadní fenomen této germanisace – nikde se nehovoří o „Sudetech“ („Sudetenlandu“) o nějakých „Sudetoněmcích“!
Tyto spolky Němců pod rouškou osvěty germanizovaly násilně pohraniční oblasti i některé vnitrozemské ostrovy – dělo se to tak, že české děti českých dělníků byly násilně zapisovány do německých škol pod hrozbou vyhazovu otců z práce! Dále spolky vykupovaly půdu českých rolníků! Všechny tyto spolky se sloučily v jediný všeněmecký svaz se sídlem v Praze (!) – Bund der Deutschen in Böhmen“ s 50 tisíci členy. Cíl stejný – germanisace českých zemí a výrazný antisemitismus. Toto vše mělo podporu rakouské monarchie do stupně vyžadované austroloajality. Habsburská říše sice podporovala nadvládu německy hovořící menšiny v tzv. předlitavské polovině říše, ale obávala se současně říšského šovinismu, propagovanému extrémními nacionály typu Georga von Schönerera, jehož výkřiký ve vídeňské panské sněmovně jako „Kéž bychom už navždy patřili k německé říši!“ byly noční můrou austrijských monarchistů. ( Amort, 1971, 41–42.)
Vznik označení „Sudetoněmci“ a „Sudety“ má kořeny v rakouské monarchii již před novinářem Jesserem, jenž je považován za údajného otce těchto termínů. Podhoubím pro toto vše byl pangermanismus zaměřený na české země odmítající názvy „Čechy, Čechie, Koruna Česká“, atd. Tito pangermáni tvrdili, že daleko přesnější je latinský název „Bohemia“ čile zněmčeně „Böhmen“. Přitom starý latinský název v západní Evropě byl předmětem nepochopení etnicity v českých zemích. Tak například ve Francii i Itálii byl název „Bohemia“ ztotožňován asi od 16. století (snad i dříve) s migrujícími Romy (Cikány) pro něž nakonec zdomácněl název „Boemové“. I dnes takzvaní sudetoněmečtí badatelé tvrdí, že název „Böhmen“ vyjadřuje přesněji, neboť prý postihuje osudy dvou národů v jediném státě (Hruška 2008,6–7.)
Přitom tito badatelé omezili etnicitu v českých zemích pouze na dva národy, respektive na jeden národ a jednu ostrovní menšinu, přičemž totálně vytěsnili menšiny další – rakouskou, polskou, slovenskou, chorvatskou, a zejména židovskou, které tu žily rovněž po staletí v daleko méně konfliktním nebo nekonfliktním vztahu,na rozdíl od menšiny německé!
Je neustále nutno připomínat, že celý charakter tzv. „německé staleté kolonizace“ v českých zemích byl a) hiátový b) ostrovní! Němci v českých zemích za celých proklamovaných 800 let soužití s Čechy nikdy a nikdy zcela souvislé osídlení, a to i přes pokusy o násilnou germanizaci českého pohraničí v poslední třetině 19.století, nevytvořili.! Kolonizační vlny iniciované jak panovníkem, tak církevní šlechtou, byly vždy zásadně ostrovní a nikdy nenarušily územní integritu Koruny České. Toto je prostě historický fakt, který má hodnotu axiomatu a nehne s ním žádný tzv. sudetoněmecký badatel – pokud nebude lhát. Proto mohl velmi správně sociální demokrat R.Bechyně ve své knize „Pero mi zůstalo“ napsat, že:
„Němci z českých zemí nemají vlastní státně politické idividuality. Není zajisté bez hluboké příčiny,že za několik století nevytvořili vlastní stát.¨Neměli své separátní politické historie – vždy sdíleli s námi osudy českých zemí. Nezplodili ani svérázné kultury duchovní a umělecké. Nebyli národem, nýbrž národnostní menšinou v prostoru jiného svérázného národa“. ( Bechyně, 1947,206.)
Již z tohoto titulu musíme zásadně odmítnout a odsoudit státní vyhazování 50ti milionu korun na muzeum česko německého soužití v Ústní nad Labem, které – ať chtěně či nechtěně! – je výrazem tohoto politického podvodu vytvořit jakýsi expoziční paobraz kontiunálních a údajně idylických vztahů plodné spolupráce Čechů a Němců ve společném Českém království a později v habsburské říší, což naprosto neodpovídá historickým faktům o střetech německého patriciátu s českým národem. Z mnoha případů uveďme jen jediný – jak počaly předhusitské bouře? Sporem o převahu Němců na pražské universitě. Přes negativní výhrady našich vědců, jako byl například univ.profesor JUDr. Václav Pavlíček, CSc., k budování takto pojatého muzea, stát nadále plýtvá penězi daňových poplatníků na tento českému národu de facto nepříznivý projekt – přes veškerá ujišťování jeho tvůrců o opaku.
Jak tedy došlo i k instalaci sudetismu, počínaje označeními a konče nesmyslnými pateoriemi o tzv. „čtvrtém bavorském kmeni“, a jakémsi novém „sudetoněmeckém lidu“, kterým tak hloupě a nevědecky podlehli i naši nynější politikové, jako byl expremiér Nečas? Velmi dobře popsal genezi názvu „Sudetenland“ opět R.Bechyně v citovaném díle:
„Podívejme se nyní na slovo „Sudetenland“ Je v oběhu teprve krátký čas. Ti z nás, kteří prošli školami staré monarchie, se pamatují, že rakouský zeměpis užíval názvu tří pohoří, kdykoli potřeboval orientační pomůcky k rozlišování různých skupin zemí. Byly to: Alpy, Sudety, Kras. V tom smyslu se mluvilo o „alpských zemích“ (Alpenländer), „sudetských zemích“ (Sudetenländer) a „krasských zemích“ (Karstländer). Sudetské země – to byly Čechy, Morava a Slezsko ve své celistvosti: nebyl to tedy dnešní „Sudetenland“, utvořený pány Hitlerem a Henleinem za vydatné pomoci pana Runcimana. V očích každého Čechoslováka jsou slova „Sudetenland“ a velezrada totožné pojmy“. (Bechyně, 1947, 205.) Zde je potřeba pro neznalé naší historie určité vysvětlení. Rakouské monarchii bylo lhostejné, jaké další národy kromě „ pravých Rakušanů“ tj. německých Rakušanů, žijí na území Čech, Moravy a Slezska. Pro monarchii to byli poddaní žijící na území označeném jako „Sudety“ podle jediného menšího horstva na území Slezska, tj. Hrubého Jeseníku. Zeměpisně se název „Sudety“ převzatý monarchií od antického geografa Ptolemaia, nevztahoval v žádném případě ani na Krkonoše, ani na Krušné hory, ani další pohraniční hory, natož na celá pohraniční území České Koruny!
Otcové této geografické loupeže tudíž byli pangermáni poslední třetiny 19.století, jako byli Wolf, Schönerer,Perger a další.
Jejich pangermánský plán byl prostý – dávno před Hitlerem vystěhovat Čechy i Slovince, Italy i Jihoslovany po vítězné válce s Ruskem pryč do Ruska a osídlit prázdné země Germány z Uher a z Německé říše! Toto se prosím veřejně hlásalo již v letech 1900 až 1901.
Roku 1909 to došlo tak daleko, že Všeněmecký svaz podal říšskému kancléři von Bülowovi Memorandum, že když Němci zahájí ozbrojený boj proti Čechům, vyzve Všeněmecký svaz říšské Němce k pomoci soukmenovcům, aby rozhodli národnostní boj ve prospěch Němců! Tak kdo tu byl agresorem a kdo měl být obětí? (Deutsches Zentralarchiv, Potsdam, fond Alldeutscher Verband, Abt.220,Folge 20, Mappe 70, Nr.540/1 Schönerer–Bewegung in Österreich, Bl.40, in Amort 1971,47.)
Pangermán Rakušan Perger v únoru roku 1901, tudíž před Jesserem, psal:
„Trn už konečně musí ven z německého těla, i kdyby se to mělo provést zákonným vypovězením všech obyvatel sudetských zemí hlásících se k české národnosti, které lze snadno nahradit přivoláním Němců z Uher a přistěhovalectvím z Německé říše“. (ibidem, Deutsches Zentralarchiv Potsdam). Již tehdy vídeňský pangermán Perger věděl, že Čechové Němcům ve svém historickém území nikdy dobrovolně neustoupí.
Tak, pánové, sudetoněmečtí badatelé! Kdopak chtěl jako první koho vyhnat z vlastního území? Čechové, Slované, Italové, nebo pangermánští Němci?? Kdo tu připravoval protislovanskou a protiitalskou válku?? Toto vše po krachu pangermánů v I. světové válce později uskutečnil Hitler za lví pomoci henleinovců, Sudetoněmců, a dalších německých pátých kolon v jiných zemích – a nikdo jiný! Bylo vyhnáno 250.000 Čechů z pohraničí, což rozlítilo i Angličany a přijel jim pomáhat i londýnský starosta, a dál téměř 100.000 Čechů z vnitrozemí (Neveklovsko,Sedlčansko, Benešovsko, Moravsktřebovsko, Drahanská vysočina,Vyškovsko).
Na tomto místě se nabízí zásadní otázka. Znají tato historická fakta naši politikové?? Anebo se nechávají záměrně ohlupovat nehistorickými bláboly dnešních sudetoněmeckých či zahraničních předáků?? A ví toto vše vůbec též zástupci brněnského magistrátu a sociální inženýři a inženýrky různých lidskoprávních hnutí, zvaní lidově „sluníčkáři“, i zástupci stran jako je KDU, Zelení, Žít Brno atd.? Ví toto omlouvači sudetskch Němců??
Zde máme doloženo již před Jesserem užití termínu „sudetské země“ ve smyslu výhradně, jen a jen – jak by řekli matematikové –, zeměpisném, nikoli etnologickém nebo etnografickém. Výhradně ve smyslu „starorakouské alpsko–sudetsko–krasové geografie“!Toto určení je naprosto závažné pro další rozbory sudetismu jako ideologie.
Toto vše pak akceptovali po porážce Německa a Rakouska všichni Němci, kteří sídlili na území zrozeného Československa. Nejdříve čekali na úspěch dvou rebelií, zosnovaných ve prospěch posledního rakouského císaře Karla I. v tehdejších Uhrách. Povstání, které mělo zbudovat novou bavorsko–rakousko–uherskou monarchii pod Karlem I. Habsburkem však zmařila nejen vítězná Dohoda, ale především samotní Maďaři v čele s regentem Miklósem Horthym von Nagybány a hrabětem Bethlenem.
Je známo, že k vedení povstání ponoukala nerozhodného osobně ušlechtilého slabocha Karla I. jako politický Mefistofeles jeho ambiciózní choť Zita Bourbonsko–Parmská spolu se zpovědníkem vyslancem Vatikánu páterem Coelestinem. Karlu I. měly pomoci dva šoproňské pluky pod velením plukovníka Lehára, příbuzného světoznámého skladatele. Po nezdařeném první pokuse o převrat se Karel I.vrátil do Švýcar, kde mu bylo doporučeno zanechat politiky pod hrozbou ztráty asylu. Nicméně Zita Karla přinutila ke druhému pokusu s letem v Junkersu 13 do Uher. I tento pokus ztroskotal pro zásadní odpor regenta Horthyho a jeho kamarily. Vojáci royalisté a studenti v Budapešti neprorazili. Karel I. musel nastoupit cestu do exilu na britský dělový člun a byl dopraven po Dunaji na britský křižník. Dohoda nemohla z politických důvodů tolerovat novou válku, když ostatní státy včetně ČSR mobilizovaly. I zde se projevila ztráta šancí tzv. sudetských Němců na obnovení nadvlády nad Slovany, případně na odtržení pohraničí od nástupnického státu monarchie, tj. od Československa.
Proto také pokusy o vznik čtyř německých žup, – z nichž pouze jediná nesla název Sudetenland! – skončily vojenskou porážkou těchto Němců, kteří se chtěli odtrhnout od nově ustavené ČSR. Neměly podporu Uhrů a později ani Rakušanů. Byly to župy Deutschböhmen (Od Chebska po Trutnovsko), Deutsch Südmähren (jižní Morava), Böhmerwaldgau (Pošumaví) a konečně „Sudetenland“ (Bruntálsko a Opavsko). Takže pojem „sudetští Němci“, tehdy používaný v politickém jednání s novým československým státem a s rakouským kancléřem Rennerem na jednání v Saint–Germain, byl opsán již od pangermánů let 1900–01!
Rovněž seriózní objektivní němečtí historikové Eva Hahnová a Hans Henning Hahn konstatují, že „Vyjma let pod nacistickým režimem 1938–1945 území (Sudetengau) nikdy neexistovalo jako území vymezení v jakékoli etnické, kulturněpolitické, administrativní, či dokonce státoprávní formě. Přesto se sudetoněmecké organizace pokoušejí podložit své státoprávní představy historicky. (MF Dnes, 18.11.2006. Hruška, 2008, 10, pozn.14.)
Nebudu rozebírat práci Emila Hrušky, „Sudetoněmecké kapitoly“ (Start, Praha 2008), ani další práce ,citované v seznamu literatury na konci této stati. To ať si zájemci provedou sami. Ovšem na závěr připomenu jen stanovisko osoby nejpovolanější – a přitom tak nezaslouženě nenáviděné odsunutými Němci jejich politickými praporečníky – presidenta Budovatele dr.Edvarda Beneše:
„Měl jsem tu onehdy Jaksche, který mi přivedl celý svůj výkonný výbor. Já jim řekl rovnou: Sudetští Němci ztotožnili svou věc s Hitlerem a s ním ji taky prohrajou. A když mi poukazovali na to, že německý lid v Sudetech za těmito svůdci nejde, řekl jsem jim: Jakpak za nimi nejde? A když byly poslední volby, tak volil z 90 procent Henleina. Tak za jaké procento můžete vy dnes mluvit?“ (Londýn 11.dubna 1941)
K citátu presidenta dr.Beneše připojím tato fakta: Jen v Brně volilo Henleina 42 tisice brněnských Němců, těch brněnských Němců, jejichž manželky vodily své děti do Kounicových kolejí za vstupné 3 marek dívat se na popravy Čechů a vykřikovaly přitom nesouhlas s malým počtem poprav : „Nur drei, nur fünf!“ Těch brněnských Němek, co nenávistně slibovaly Čechům ještě v dny osvobozování Brna: My se vrátíme a českými lebkami vydláždíme náměstí!“
Jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct československých Němců alias sudetských vyznamenal Hitler medailí za zločin uloupen pohraničí od republiky. Každý třetí sudeťák dostal Hitlerovo vyznamenání za velezradu ČSR. A nebyli to jen vojáci, ordneři, freikorpsové,ale i úřednící, rolníci a dokonce manželky československých Němců.
Jen velmi malá menšina alias „sudetských Němců“ (termín se tak zažral v médiích, že je téměř nevykořenitelný!) se postavila jako antifašisté a loajální občané čelem k ČSR a hájila ji jako mikulovských devět set příslušníků Republikanische Wehr, převážně komunistů a sociálních demokratů. Těm patří čest a úcta. Jako všem německým antifašistům. Jako této německé čestné menšině.
Ale těm dalším dvěma a třičtvrti milionu československých Němců, kteří zabíjeli a vyháněli Čechy, sabotovali mobilizaci 1938, stříleli na Čechy ze zálohy a vraždili je jako příslušníci SS, gestapa a popravčích čet (jako to bylo v Letovicích, v Pardubicích, na Ploštině a jinde), těm žádná úcta a omluva nepatří. Jako není kolektivní vina, není ani kolektivní nevina. Toto musí mít na paměti ti omlouvači sudetských a další provinilých Němců, kterých byla tak naprostá, drtivá a strašlivá většina, že tuto apokalypsu nelze selhat ani omluvit žádnou poválečnou sofistikou, ani výmysly zločinů z druhé strany, které se však v drtivé většině nestaly a byly vymyšleny, aby vyvážily zločiny československých Němců. Ty excesy a pár doložených zločinů je nutno odsoudit, a to je vše. Byly též odsouzeny v mezinárodní Česko–německé deklaraci– a to musí stačit.
Žádat však kolektivní vinu českého národa, žádat kolektivní odškodnění za odsun, a kolektivní omluvy, nutit české politiky aby iniciovaly zrušení poválečných dekretů – to vše jsou nepřípustné akty, které jsou protiústavní, protidekretální, mezinárodně neuznatelné, rušící poválečné právo antifašistické koalice trestat zločiny Německa. Ty zločiny, které popsal osvícený Němec Jaspers ve své „Otázce viny“, kde rozlišil čtyři viny drtivé většiny Němců všeobecně – kriminální, politickou, morální a metafyzickou.
Zásadně nesouhlasíme s tím, že v Česku nastoupili cestu katastrofálních jednostranných omluv kolektivně všem alias sudetským Němcům president Havel a jeho političtí pokračovatelé – dříve ministr Schwarzenberg, dnes ministr Hermann, politik Bělobrádek a premiér Sobotka. Podle nás je to cesta zrady národních zájmů českého státu, cesta popírání ústavních dekretů, cesta nežádoucí kolaborace, nelišící přísně minimální nevinnou menšinu od vinné obří většiny. Proto to vytýkáme všem těmto politickým předákům, kteří svou politikou vykopali obrovský příkop v českém národě, rozdělili jej na dva nepřátelské tábory a vnesli nesmiřitelný rozkol do českého lidu.
My jako odbojáři a pozůstalí po obětech sudetského řádění v ČSR jsme však zajedno s německými antifašisty, našimi spolubratry v tomto – viníkem války a zločinů byl netrestaný německý velkokapitál, němečtí ideologové panské rasy, antisemitismu a pangermanismu, němečtí válečníci, netrestaní němečtí zbrojaři a průmyslníci, netrestaní němečtí statkáři a vojenští junkeři, netrestaná německá vojenská šlechta, a všichni příslušníci wehrmachtu, kteří vedli výbojnou a zločinnou válku proti okupovaným národům. Českoslovenští Němci se drtivě podíleli na této agresi a s touto agresí skončili. Skončili odsunem – a jak jim vzkázal president Zeman, lepší byl odsun, než smrt.
Doporučená literatura:
Amort Č. 1971: Drang nach Ostech. NV–ČSPB Praha.
Bechyně R. 1947: Pero mi zůstalo 1938–1945, Dělnické nakladatelství,Praha 1947.
Beneš E. 1996: Odsun Němců z Československa, Dita, Praha.
Brněnské jaro 1945.Poslední měsíc okupace a osvobození Brna Rudou armádou. Připravil Jan Břečka,Spolek přátel čs.opevnění Brno 2005.
Hruška E. 2008: Sudetoněmecké kapitoly, Start, Praha–Havlíčkův Brod
Cesta k dekretům a odsunu Němců, J.Němeček a kol., Praha 2002.
Karlgren A. 1945: Henlein,Hitler a československá tragedie, Samec Praha
Sudetští Němci a Česká republika ČSBS Praha 2007.
Vašek F.–Štěpánek Z. 2001 První a druhé stanné právo na Moravě,Brno.
Žampach V. vysídlení německého obyvatelstva z Brna...Ryšavý Brno 2014
Od republiky k novému protektorátu?
II. Stopa sobotkovská
Vláda Mgr. Bohuslava Sobotky se ujala kormidla České republiky dne 29. ledna 2014. Za nedlouhou dobu poté se ozval z blízkého bavorského zahraničí rozhodný hlas, který nám zvěstoval, že vláda B. Sobotky začala tam, kde nečasovská proněmecká vláda skončila. A skutečně kroky sobotkovského vládního týmu, zvláště některých ministrů, dávaly tušit, že sudetofilní a proněmecká politika bude osou vládního snažení, a to bez ohledu na naše národní a státní zájmy.
Po prvé v našich dějinách se stal ministrem vlády člověk, který zastával funkci předsedy Sdružení Ackermann Gemeinde, jež přes vyhlašovanou samostatnost měla společné tzv. říšské (celoněmecké) sjezdy s mnichovskou Ackermann–Gemeinde a společného předsedu. Lidově bychom asi mohli říci, že „poloviční sudeťák“ se stal ministrem kultury v sobotkovské vládě. Brzy jsme všichni „obdivovali“ pana D. Hermana jako předskokana blízkého zahraničí. Těsně za ním se umístil i P. Bělobrádek, místopředseda nové vlády, jehož následoval L. Zaorálek, ministr zahraničních věcí, a ministryně sociálna Michaela Marková, vyšlá z kruhů blízkých Ing. P. Uhlovi, nositeli tzv. sudetoněmecké Karlovy ceny. A závěrem jednu perličku. Ministr zahraničí L. Zaorálek cítil nutkavou potřebu, aby v jeho resortu byl někdo, kdo by mu zajišťoval blízké kontakty s německou sociální demokracii. Hledal, až našel. S ním na ministerstvo odcházela pani Kristina Larischová, původně vědecká pracovnice nadace Friedrich Ebert Stiftung, jež měla sídlo v Praze. Tato dáma udělala na MZV ČR rychlou kariéru. Prošla různými funkcemi, aby nakonec se stal generální konzulkou ČR v Mnichově, a to již v době, kdy vláda pomalu spěla ke svému brzkému konci.
Zvláštní pozornosti se těšil v té době i P. Bělobrádek, místopředseda vlády ČR. Tvůrčím způsobem jemu vlastním rozpracoval i otázku tzv. Sudet. Podle něj do politických Sudet patří celá Šumava i město Brno. Pokud jde o Brno, tak ani Hitler nepodlehl přáním místních německých elit a Brno do „Sudet“ nezařadil. Korunu všemu dal, když sám sebe prohlásil za „sudetského“ Čecha. Samozřejmě pan Bělobrádek navštívil i Mnichov a „Sudetoněmecký dům“. Dokonce v něm položil kytici květin jako vzpomínku na německé oběti vyhnání. O dalším řekněme jen ve stručnosti, jaký pán, takový krám.
A nyní k dokumentům, které osvětlují politiku sobotkovské vlády:
I. Petice Parlamentu České republiky, leden 2016
Ne strategickému dialogu ČR – SRN! Ano strategickému dialogu ČR – SR!
Nechť v referendu rozhodne svrchovaný lid!
I.1. B. Sobotka, předseda vlády ČR, takto charakterizuje česko–německý strategický dialog ve svém dopisu ze dne 6. listopadu 2015, Čj.: 17255/2015 – OAI: "Pokud jde o Váš dotaz týkající se tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, tento dialog vzešel z mé iniciativy s cílem propojit resortní ministerstva a další relevantní aktéry s jejich německými protějšky na spolkové i zemské úrovni nad rámec běžné bilaterální agendy, ale také a především společně definovat dlouhodobější, strategické cíle na pozadí současného dění v Evropě i ve světě. V polovině minulého roku jsem proto pověřil ministra zahraničních věcí ČR Lubomíra Zaorálka přípravou koncepčního materiálu ke strategickému ukotvení sousedským vztahů se Spolkovou republikou Německo coby nejvýznamnějším partnerem a sousedem České republiky. Toto strategické ukotvení vzájemných vztahů nezahrnuje pouze resort zahraničí, nýbrž téměř veškerá resortní ministerstva a také Úřad vlády ČR.
Na základě pověření ministr Lubomír Zaorálek dne 3. července letošního roku podepsal se svým spolkovým protějškem Frankem–Walterem Steinmeierem Společné prohlášení k česko–německému strategickému dialogu coby nové platformě česko–německých vztahů. Vedle v rámci strategického dialogu definovaných prioritních témat jako věda, výzkum, inovace, rozvoj společné infrastruktury, boje proti příhraniční kriminalitě či spolupráce ve školství a kultuře či zdravotnictví, je také jednou ze stěžejních oblastí zahraniční a unijní politika.
Dialog je primárně nastaven jako mezivládní spolupráce, ale ve své podstatě je otevřen všem aktérům relevantním pro česko–německé vztahy ve 21. století s cílem posilovat vzájemnou důvěru a budovat českoněmecké sousedství coby jeden z pilířů evropské stability."
2. Strategický dialog koordinují německý velvyslanec v Praze Dr. Arndt Freiherr Freytag von Lorinhoven a politický tajemník Ministerstva zahraničních věcí ČR Dr. Petr Drulák. (Z webu Velvyslanectví SRN v Praze)
3."Česko–německé vztahy ještě nikdy nebyly tak dobré, jako v současnosti", řekl ministr zahraničí Steinmeier po podpisu Společného prohlášení ke Strategickému dialogu 3.7.2015 v Berlíně. Jak dobré jsou? H. Seehofer, premiér Bavorska před několika měsíci na sjezdu "sudetoněmeckého landsmanšaftu" řekl: V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Hartmut Koschyk, spolkový zmocněnec vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin, tlumočil sjezdu vřelé pozdravy kancléřky Angely Merkelová a spolkového ministr vnitra, Thomas de Maziere.
V Rakousku v září 2015 konali tzv. sudetští Němci akci, jejímž mottem byla genocida Arménů a sudetských Němců, té poslední jsme se měli dopustit my, Češi. Přítomní rakouští ústavní činitelé mlčeli. V obou uvedených případech mlčeli i přítomní naši diplomaté. Ministerstvo zahraničních věcí ČR nám napsalo: Vzhledem k tomu, že česko–německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo ve Vámi zmiňovaných záležitostech. (Dopis z 18.12.2015, Čj. 126392/2015 –TO). Jde jen o příklady z mnohých dalších. Nejen proto žádáme, aby dialog česko–německý byl zmražen a nepokračoval, dokud nerozhodne o něm lid v referendu.
II. Z mnohých průzkumů vyplývá, že nejbližším národem pro nás nejsou Němci, ale Slováci. S nimi jsme žili 70 let ve společném státě. Na obou stranách česko–slovenských hranic jsou lidé, kteří si přejí sbližování obou národů. V tomto směru dlouhodobě a záslužně pracuje i Česko–Slovenský výbor. Žádáme, aby v době co nejkratší byl navázán zatím neoficiální česko–slovenský strategický dialog, stanoven jeho obsah a následně podepsána dohoda o jeho realizaci, která, zároveň s orientací na V4, Srbsko i další naše tradiční spojence, povede k upevnění státnosti jak ČR a SR, tak i dalších uvedených států.
III. Vycházíme z toho, že zdrojem veškeré státní moci, jak zakotvuje Ústava ČR, je lid, a proto také by lid měl rozhodnout v imperativním referendu o výše uvedeném. V ČR lid by měl odpovědět na otázky: 1 Jste pro strategický dialog mezi ČR a SRN? Ano, NE 2. Jste pro strategický dialog mezi ČR a SR? ANO NE. Rozhodnutí lidu v referendu, které bude mít historický význam, vezmou naše zákonodárné orgány bez dalšího na vědomí.
V Praze dne 10. ledna 2016
Petiční výbor: Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc., Marie Neudorflová, Ph. D.,Ing. Pavel Rejf, CSc.
Již v době, kdy tato petice se dostávala do rukou potencionálních petentů, jsme byli některými z nich informováni, že s peticí souhlasí, ale mají problém s tím, že jejich podpis může být důvodem k jejich následné perzekuci. Proto jsme petici pouze šířili, aniž bychom vyžadovali další petici. Podepsané petiční archy jsme archivovali.
II. Setkání významné pro budoucnost
Český premiér Bohuslav Sobotka na státní návštěvě Bavorska
Návštěva předsedy vlády České republiky v Mnichově ve dnech 10. a 11. března dále podpoří bavorsko–české a sudeto–německo–české vztahy. Jednalo se o páté setkání Bohuslava Sobotky a jeho protějšku Horsta Seehofera.
Nejsou si již neznámí. Roste–li důvěra, lze řešit i citlivé otázky. Zatímco oficiální oznámení vymezuje bavorsko–české zájmy a soupis projektů, šlo při setkání mezi čtyřma očima také o zájmy sudetských Němců.
Bylo to opět tak dobře propojeno, že reportér listu "PRÁVO" Jaroslav Zbožínek kolísal mezi obdivem a šokem: Horst Seehofer byl jako "chytrá liška", když zastupoval zájmy sudetských Němců", ilustroval dvoudenní návštěvu Sobotky v Mnichově". Bavorská diplomacie jednoduše předvedla "neposlední perfektní souhru". A tak bylo "dosaženo, že Bernd Posselt se pod nenápadnou režií hostitelů objevil ve správném čase na správném místě, v cestě českého premiéra, který jej nemohl obejít."
To se stalo před mnichovskou Hudební akademií (Münchener Musikhochschule). V ní, jako v budově vůdce (Führerbau), dostavěné v roce 1937, byla dne 29. září 1938 podepsána Mnichovská dohoda mezi Francií, Anglií, Německem a Itálií, která zakotvila připojení Sudet k Německu. Datum s velkou důležitostí pro sudetské Němce. Konečně, v Českém centru byl mluvčí etnické skupiny, doprovázený velkým davem kolegů z krajanského sdružení a sympatizujících skupin. S českým premiérem tak intenzivně jednal při večeři v Hornobavorském hostinci.
Příští den čekala na Sobotku pracovní snídaně s prezidentkou bavorského parlamentu a nositelkou Karlovy ceny Barbarou Stamm a recepce pořádaná parlamentní skupinou SPD. Přitom reprezentoval sudetské Němce Volkmar Halbleib, mluvčí a místopředseda frakce vyhnanců. 95letou Olgu Sippl, pocházející z Karlových Varů, zakladatelku a čestnou předsedkyni Seliger–Gemeinde, poctil Sobotka, který je také předsedou České sociální demokracie (ČSSD), medailí Karla Kramáře, pojmenovanou po prvním předsedovi vlády Československa.
"Předsedové vlád jsou si vědomi významu společné historie", uvádí společné prohlášení. "Shodli se na tom, že ze zkušenosti minulosti vzniká závazek pro budoucnost. Předsedové vlád zdůraznili význam, který má společné formování budoucnosti, vyplývající z tohoto závazku."
V roce 2014 otevřené zastoupení Bavorska v Praze charakterizuje toto prohlášení jako "viditelné vyjádření bavorsko–českého přátelství". "Přátelsky se žije každý den, a to zejména lidé v příhraničních oblastech". "Poskytují svým nasazením v přeshraničních aktivitách a kontaktech cenný příspěvek k mezinárodnímu porozumění", zdůraznili předsedové vlád.
To, že se otevře v roce 2016/17 bavorsko–česká zemská výstava o císaři Karlu IV. v Domě bavorské historie a 14. května v České národní galerii v Praze, je výsledkem dohod z roku 2013, s předchůdcem Sobotky Petrem Nečasem. Idea každopádně přežila dvojnásobnou změnu vlády v Praze. Nápad měl, a představil jej veřejnosti během sudetoněmeckého dne v roce 2014, mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt. Již v té době oznámil landsmanšaftu, že při sudetoněmeckém dni v roce 2016 se bude konat v Norimberku, vedle Prahy druhém oblíbeném městě Karla IV. Památka společného krále Čechů a sudetských Němců, se oslaví přesně na jeho 700. narozeniny. Výstava bude doprovázena také programem s různorodou sudetoněmeckou účastí. Se zapojením bavorsko–českého pohraničí, metropolitní oblasti Norimberku a měst podél Zlaté stezky (Via Carolina) mezi Norimberkem a Prahou.
…Hlavním bodem rozhovorů bylo nevyhovující dopravní spojení mezi Bavorskem a Čechami, kterým trpí zejména sudetští Němci. Železnice a dálnice nejsou v kompetenci Bavorska, přesto se Svobodný stát podílí na plánování na svém území, řekl Seehofer a připustil, že není se situací "jako v 19. století" spokojený: "Naléhavě potřebujeme moderní spojení železnicí východ – západ". Sobotka mu v rozhovoru mezi čtyřma očima připomněl, že Bavorsko má konec konců německého ministra dopravy (Alexander Dobrindt). Konkrétně se zaměřili na urychlení vlakového spojení z Mnichova do Prahy přes Furth im Wald a Marktredwitz Schirnding, stejně jako na rozšíření spojení po dálnici A93/B303/D6 z letiště z Prahy na Karlovy Vary a Cheb do Marktredwitz. "Mittelbayerische Zeitung" připomněly v této souvislosti ve svém úvodníku návrh mluvčího Bernda Posselta na "dopravní projekt evropské jednoty", který by měl začínat v bavorsko–české pohraniční oblasti.
Také průmysl, věda, ochrana životního prostředí (kooperace mezi Národními parky Bavorský les a Český les) a vnitřní bezpečnosti, mají pro sudetské Němce velkou důležitost, zejména partnerství ve školství a kultuře. Partnerství existuje mezi Bavorskem a Českou republikou, již 150 let. Umožňuje setkávání a výměnné programy, jakož i výuku jazyka sousedního národa. Společná zemská výstava musí být "jen prvním krokem trvalé spolupráce ve všech kulturních oblastech". Bavorsko–česká kulturní dohoda z května 2015, kterou Bernd Posselt prosadil společně s ministry kultury Danielem Hermanem a Ludwigem Spaenlem, je "základem pro spolupráci muzeí, divadel, galerií a památníků".
Při návštěvě tři památníků v Mnichově byl premiér Sobotka viditelně a slyšitelně zamyšlený. Před pamětní deskou na Hudební akademii připomněl, že Mnichovské dohody se tehdejší Československo neúčastnilo a vyzval k pokračování v postupu evropské integrace i přes současné problémy. Již předtím, v novém Dokumentačním centru nacionálního socialismu, vedle univerzity Ludwiga–Maximiliana, byl hluboce dojatý povahou a rozsahem práce, jakou Bavorsko věnuje temné kapitole své historie.
V hlavní budově univerzity se konalo společné připomenutí aktivistů hnutí odporu "Bílá růže", kteří ve vyhlášení 18. února 1943 odsuzovali marnost druhé světové války a byli odsouzeni k smrti a popraveni o několik dní později. Na pamětním kameni v univerzitním atriu položili Seehofer a Sobotka věnce. Za sudetské Němce byla přítomna profesorka Barbara Probst Polášek, členka sudetoněmeckého spolkového shromáždění, příbuzná popraveného otce rodiny Christopha Probsta, který patřil k vnitřnímu kruhu "Bílé růže".
Při všech událostech doprovázeli premiéra český generální konzul Milan Čoupek a velvyslanec Jan Tomáš Podivínský. K delegaci patřili místopředseda vlády a ministr pro vědu Pavel Bělobrádek a jeho náměstek Arnošt Marks, ačkoliv se také věnovali vlastním schůzkám. Odpolední setkání po dobu dvou a půl hodiny, v Českém centru, bylo speciálně věnováno "českým, sudetským a židovským krajanům", staré trojici národů Václavské koruny. To, že sudetští Němci jsou někdo jiný, než bavorští hostitelé, bylo při tomto interním setkání posíleno tím, že předseda vlády ve svém projevu zdůraznil sjednocující roli našich "bývalých německých občanů z českých zemí, kteří nyní žijí v Bavorsku". Byla zde i malá výstava na četných plakátech "Karel IV. v Praze a Norimberku“, která byla hostům představena Jiřím Fajtem, generálním ředitelem Národní galerie a Wolfgangem Jahnem z Domu bavorské historie.
Ze sudetoněmeckého zástupu hostů tak důkladně a dlouho mluvili se Sobotkou, že mnoho dalších již reptalo, že také chtějí mluvit s předsedou vlády. Byli to – mluvčí SL Bernd Posselt, předseda Sudetoněmeckého spolkového shromáždění, Reinfried Vogler, předseda sudetských Němců v Bavorsku, Steffen Hörtler, předsedkyně SL města a kraje Mnichova, Johanna Slawik, předseda sudetských kněží a bývalý Visitator Monsignor Karl Wuchterl, ze SL Zuzana Finger, předseda sudetoněmecké akademie věd a umění, profesor Rudolf Fritsch, předsedkyně pracovní skupiny sudetských akademiků, Gudrun Heissig, dva z vedení Seliger Gemeinde, Helmut Eikam a Albrecht Schläger, spolu s Olgou Sippl, poslanci Peter Becher, Volkmar Halbleib, představitel Ackermann–Gemeinde s národním manažerem Matthiasem Dörrem a mnoho dalších čelních představitelů.
Po četných česko–sudetských setkáních a diskusi v pozadí se konala slavnostní večeře bez přítomnosti médií v pivovaru Aying s Horstem Seehoferem, se kterým (nesmíme zapomenout, že je od roku 2012 nositelem sudetoněmecké evropské Karlovy ceny) je si Bohuslav Sobotka jak lidsky, tak i politicky o další krok blíž. Seehofer se zmínil ve svém krátkém přivítání, vedle vrcholných představitelů Bavorska a České republiky, výslovně o mluvčím etnické skupiny. Nazval jej "nepostradatelným stavitelem mostu" a pochválil čtvrtý bavorský kmen jako základ pro budoucí spojení mezi oběma zeměmi.
Bernd Posselt byl velmi pečlivě umístěn a konal u stolu rozsáhlé debaty s vicepremiérem Bělobrádkem, který loni v létě v položil v Sudetském domě květiny obětem vyhnání, náměstkem Marksem a vysokými českými diplomaty pro vztahy s Německem. Země byla zastoupena v tomto kole patronkou sudetských Němců, státní ministryní Emilií Müller a Státní radovou Karolinou Gern Bauer, vedoucí státního kancléřství. Hlavním cílem všech důvěrných rozhovorů byly konkrétní kroky k dalšímu prohloubení českou–německého, česko–bavorského a česko–sudetoněmeckého konvergenčního procesu.
Na závěr státní návštěvy Bavorska došlo ke konverzaci v Komoře řemesel pro Mnichov a Horní Bavorsko s euroministryní Beate Merk a k prohlídce Ludwig Bölkow– Campusu v Taufkirchen u Mnichova, s Marcelem Huberem, sudetoněmeckým státním ministrem v čele bavorské státní kanceláře.
Informace z této dvoudenní návštěvy, v níž byli sudetští Němci centrálními aktéry, byly nejen v českých novinách. Bernd Posselt také byl na půl hodiny přímo přenášen vysíláním České televize a diváky v České republice informoval o veškerých související otázkách.
Herbert Fischer, Sudetendeutsche Zeitung, 18.3. 2016, str. 1,3
Volný překlad pro České národní listy P. Rejf
III. Projev pana D. Hermana na 67. sjezdu sudetů, 15. 5. 2016
Milí krajané!
Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.
Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.
Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.
Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily. Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.
Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.
Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?
Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.
Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.
Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.
Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.
Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.
Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.
V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.
Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo–české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo–české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.
Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.
Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy.
Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.
Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo–českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"
Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.
Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.
Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.
Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann–Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice.
Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.
Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.
Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.
Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!
Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko–bavorských vztahů. Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.
Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.
Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.
Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.
Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje. Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
IV.
Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová.
1. V krátkosti je nutné uvést, že paní kanléřka se na uvedenou tématiku dívala jen očima „sudetů“, nikoliv z hlediska mezinárodního práva, především ze závěrů Postupimské dohody a Pařížské reparační úmluvy. Mezinárodní právo neznalo termín „sudetští Němci“. V Postupimské dohodě se mluvilo výslovně o německém obyvatelstvu a o jeho přesídlení, nikoliv o vyhnání.
K předmětné problematice se vyslovil prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., :
"Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)
2. Premiér Sobotka prohlásil, že „rozhodně nelze vnímat sudetské Němce jako nějaké pohrobky německých nacistů“.
Jak na toto jeho tvrzení odpovídají základní dokumenty tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu?
a) Eichstättská adventní deklarace, první programový dokument. Zásady sudetoněmecké evropské politiky, 30.11.1949
Z její programové části se můžeme, kromě dalšího, dozvědět, že „Vyhnání naopak vedlo k zániku samostatnosti států, které je uskutečnily, a urovnalo východní totalitě cestu na Západ. Dnes ještě málo lidí chápe, že s ideologickým pronikáním bolševismu jde ruku v ruce panslavisticko–imperialistický výboj na Západ… Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko–geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci.“
Velkou vypovídací hodnotu má seznam signatářů Eichstättská adventní deklarace:
Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)
Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)
Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)
Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)
Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)
Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)
Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)
Wenzel Jaksch (sociální demokrat)
Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)
Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)
Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)
Reinhold Riedel
Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)
Hans Schütz (MdB), člen SdP
P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní
Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)
Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)
(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)
b) Detmoldské prohlášení
V Detmoldu byl přijat druhý zásadní programový dokument Su detoněmeckého landsmanšaftu, který – podobně jako Eichstattská adventní deklarace či další dokumenty následující – je dodnes plat ný, a jehož obsah byl rovněž především dílem Witikobundu.
V Detmoldském prohlášel!! mimo jiné stojí: "Sudetoněmecká národní skupina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe němec kému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Něm ců. Jejím cílem je znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost... (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti. "
Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodg mana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého ča su jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Ru dolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.
c) Charta německých vyhnanců, Stuttgart, 5. srpna 1950
Z její textové části vyjímáme:“Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou cizinci na této zemi. Bůh vsadil lidi do jejich domovu. Odloučit člověka násilím od jeho domova znamená usmrtit jej duševně.
My jsme tento osud utrpěli a zažili. Cítíme se proto povoláni žádat, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv, daných člověku Bohem.“
Signatáři Charty
Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),
Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany
Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců
Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany
Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),
Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),
Alfred Gille, LvD Schleswig–Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina
Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní–Vestfálsko),
Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,
Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,
Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),
Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)
Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,
Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS–Obersturmbannführer
Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,
Walter von Keudell, LM Berlin–Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),
Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd–Baden),
Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch–Baltische LM),
Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů
Erich Luft, LvD Bavorsko
Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko
Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),
Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS–Obersturmbannführer
Walter Rinke, LM Slezsko,
Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,
Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),
Waldemar Kraft, LM Weichsel–Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,
Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců – ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934
Fritz Kimme, LvD Bremen,
Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.
(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)
d) Dodatek k uvedenému:
Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta – vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme–li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe – jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.
Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích... Naopak, na bývalé nacisty se vzpomínáno jako na významné a ve skrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní články v listu Sudetendeutsche Zeitung!).
(Hruška Emil, Sudetoněmecké kapitoly, str. 217, nakladatelství BMSS–START, Praha 2008)
Spiegel uvedl, že Spolková zpravodajská služba využívala po dohodě s vedením SL Sudetoněmeckou tiskovou službu a od roku 1955 i Sudetoněmecký archiv jako krycí organizace. I někteří funkcionáři SL byli činní jako spolupracovníci či důvěrníci tajných služeb.(BND a CIA verbovaly mezi odsunutými, Právo, 27.12.2012, KOV)
Alespoň nyní se veřejnost dozvídá odpudivé a hrůzné skutečnosti o dlouhodobém místopředsedovi BdV, Rudolfu Wollnerovi, který byl v SS. Po válce byl odsunut z ČSR. Bývalý kulturní referent BdV Jochen Brennecke v 60. letech prozradil, jak se Wollner mezi kamarády chlubil, že jeho tanková jednotka SS likvidovala sovětské válečné zajatce pod pásy svých obrněnců. Když tato informace pronikla na veřejnost, prezidium BdV pod Wollnerovým vedením odvolalo Brenneckeho z funkce za „nepřesnosti v práci“. Wollner ve funkci zůstal až do r. 2000, kdy odešel jako nositel Spolkového záslužného kříže I. třídy, jejž mu předal prezident Richard Weizsäcker.
Podobný nacistický profil měli i mnozí další členové BdV. Někteří funkcionáři BdV i jako poslanci usilovali o urychlené ukončení denacifikace a návrat bývalých nacistů do státní služby. O tom všem a dalším napsal německý týdeník Der Spiegel. (Použity informace z článku Němečtí historici: Organizace odsunutých léta řídili bývalí nacisté, Právo, 3.12.2012). –red.
e) Závěrem
Seznam řady signatářů uvedených dokumentů svědčí o jejich nacistické minulosti. Premiér B. Sobotka se mýlil.
3. Premiér B. Sobotka dále řekl, že: „Sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě.“
Jednoduchá odpověď na uvedené tvrzení pana B. Sobotky. Může být našim spojencem ten, kdo desítky let mluví o části našeho pohraničního území jako o své původní vlasti a dodnes tak činí? Právo na původní vlast má zakotvený tzv. sudetoněmecký landsmanšadt ve svém programu 20 bodů z r. 1961, a to v „Šestnáctém bodu“, který zní:
Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
Prof. JUDr. Miroslav Potočný,DrSc., k tomu ve stručnosti říká: „Další velký omyl tzv. sudetských Němců, že o nich a „jejich území" (nikdy žádné neměli, žili na území druhého, sousedního státu) může být rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem. Jde o ne sebekritičnost, ne–li drzost! Oni jako menšina si odvážně dovolili spolurozhodovat o neblahém osu du českého národa a nyní po všech tragických zkušenostech střední Evropy, celé Evropy a světa za druhé světové války znovu s pyšným čelem hájí svou zaviněnou prohru a nenávratně ztracenou věc.“
K tomu ještě dodáváme, že žádná národnostní menšina nemá nárok na území, na kterém žije. Toto území patří státu, v němž menšina žije. To se týká v plném rozsahu i německé menšiny v dřívější Československé republice a nyní i v ČR.
Pokud si položíme otázku, jaká norma mezinárodního práva je základem tvrzení SL, že mu patřilo a patří české pohraničí? Taková norma neexistuje. Sudeti si toto právo sami nadělili a nyní se dlouhá léta snaží přesvědčit nás o „jejich právu na původní vlast“. U „českých“ germanofilů u sudetomilů, alespoň u části z nich, mají podporu. Takže i v tomto případě se jejich pátá kolona chová ke své vlasti zrádně.
Závěrem k této otázce nechme promluvit T.G. Masaryka.
Z poselství T.G. Masaryka revolučnímu Národnímu shromáždění z 22. prosince 1918
Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi – to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.
Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme–li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální.
Každému řádnému občanu ČR je jasné, že si SL drze přivlastňuje část našeho pohraničního území, na které neměl, nemá a nikdy nebude mít žádné právo. V souvislosti s tímto jednoznačným konstatováním vzniká otázka, proč nereagují na předmětné tvrzení SL a jeho vůdců naši příslušní ústavní činitelé? Proč celá desetiletí se mlčky tváří, až na několik málo výjimek, jako by „právo na původní vlast“ SL měl. Chce to trochu odvahy. Bohužel ji „naši představitelé“ nemají. A tak „vzniká právo“ SL na jejich původní vlast. Je podporováno též neznalostí celé této problematiky mladších generací. Vyšly ze školy, aniž by jim někdo dal potřebné znalosti, aniž by někdo jim říkal o našich dějinách, o naší státnosti, o českém národu. Tyto generace mají jen nepatrné vědomosti o svém češství, o povinnostech a,právech, které jim z uvedeného vyplývají. Naše země potřebuje velké množství novodobých apoštolů, kteří by byli schopni přispět k novému obrození českého národa.
Závěrem k výše uvedené problematice můžeme konstatovat, že sobotkovská stopa, v níž kráčeli a aktivně ji prohlubovali i další velcí duchové, jako např. D. Herman, P. Bělobrádek, L. Zaorálek a M. Marksová, nás viditelně přiblížila k novému protektorátu. Premiéru B. Sobotkovi se při tom podařilo, doufejme, že šlo o nechtěný efekt, zničit ČSSD, jíž přejímal ve skvělé kondici. Po jeho éře sociální demokraté již jen dožívali a dožívají. Nedávno skončili jako parlamentní strana. Náš stranicko–politický systém dále degeneruje a v souladu s tím plodí celkově stále horší stranické a ústavní činitele. Naše republika se pohybuje se zvyšující rychlostí na nakloněné plošine.
V jaké době nyní žijeme?
Na velké šachovnici se nyní hraje o světovládu.
Unilaterální systém odchází do dějin a multilaterální se hlásí o slovo
V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde–li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy. Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)
Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché –, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67–76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)
Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77–92)
„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)
Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko–ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.
Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104–105)
Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)
„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)
Připravil : Dr. O. Tuleškov
Protiruské a protislovanské ťaženie v kontexte geopolitiky anglosaskej
13.06.2021 · AUTOR: Zem&Vek
str. 47 – Protiruské a protislovanské ťaženie v kontexte anglosaskej geopolitiky
„Rozdeľte svojich nepriateľov, dočasne splňte požiadavky každého z nich, a tak rozdrvte jedného po druhom.“ Francesco Sforza, vojvoda z Milána
Indoktrinácia očierňovaním
V informačnom „všehomíre“ ako spáleninu cítiť ozvenu bojového pokriku o ríši zla, ktorý na adresu vtedajšieho Sovietskeho zväzu vyslovil na začiatku 80. rokov herec a prezident Spojených štátov Ronald Reagan. Členovia našej luzokracie sa predbiehajú, kto povie hanlivejší výrok na adresu Ruska, poslanci nadbiehajú ministrom a ministri sudcom. V očiach prezidentky badať des vždy, keď ju vyzvú vyjadriť sa na tému Ruska, a to tradične nabifľovanými vetami.
Ak sa chceme zorientovať v problematike a nepodľahnúť tejto hromadnej halucinácii, potrebujeme znalosti z histórie a pochopenie kultúrno–náboženského fenoménu. Rusko bude pre Západ vždy problematické, zreteľne od času, keď Európu v roku 1812 oslobodilo od Napoleonovho experimentu. Nech by malo akýkoľvek politický systém a formu vlády, a to aj podľa subjektívnych „západných štandardov“, či akokoľvek by sa usilovalo o spravodlivú politiku, medzinárodné porozumenie a mier.
Druhým je zvládnutie princípov geopolitiky. Následne do jej vzorcov môžeme dosadzovať akékoľvek premenné, napríklad arabská jar, farebná revolúcia, boj proti terorizmu, výsledok bude rovnaký: oslabenie Ruska, eliminácia slovanského živlu a apetít svetovlády. Podľa Nikolaja Starikova sa „Anglosasom svet zasa raz vymyká spod kontroly. Práve preto koncipujú nového činiteľa, ktorého úloha spočíva v narušení existujúcej krehkej rovnováhy a súčasnom oslabení všetkých hráčov planéty“.
Anglosaská geopolitika
Princípy geopolitiky nie sú také zložité, ako by sa mohlo zdať na prvý pohľad. Pochopenie týchto princípov môže otvoriť oči ľuďom, ktorí to sami od seba nezvládnu, ľuďom, ktorí sa nachádzajú v područí ilúzií a neistoty. „Úlohou každého hráča je udržať si kontrolu nad zdrojmi, ktoré má k dispozícii, pokúsiť sa dostať pod kontrolu cudzie zdroje a prinútiť ich pracovať pre seba,“ tvrdí Starikov. Zdroje sú však limitované, ľudská prirodzenosť sa nemení, a preto geopolitiku určuje priestor a pohyb sily v priestore, štát je ponímaný ako živý organizmus. Geopolitika je zjednodušene súčtom politiky, histórie a geografie.
Nebezpečnú hru, ktorú rozohrali Spojené štáty proti Rusku, je nutné vnímať prostredníctvom klasických geopolitických koncepcií anglosaskej proveniencie. Jej základom je rozdelenie a súperenie sveta medzi námornou a pozemskou mocou. Rolu námornej veľmoci prevzali po Veľkej Británii USA. Na druhej strane stojí Rusko ako najväčšia pevnina so všetkým potrebným ľudským a prírodným bohatstvom. Medzi morskou a pozemskou mocou je neustále súperenie. Priekopník geopolitiky admirál Alftred Mahan vidí ako výsledok sporu týchto mocí rozdelenie ázijského kontinentu medzi 30º a 40º severnej šírky na pásmo nestability. Problém Turecka, Afganistanu, Iraku, Iránu, najnovšie Sýrie je výsledkom tejto americkej, predtým britskej destabilizačnej politiky. Príslušníkov morskej veľmoci pokladal za nadradených slovanskej rase.
Halford Mackinder je známy svojimi konceptmi o sile svetového oceánu, voči ktorému stojí v spojení jeden svetový ostrov. Tento geograf je tvorcom kategórie Heartland, čo je srdce zeme, svetového ostrova. Vo svojich viacerých prednáškach a statiach v prvej polovici minulého storočia precizoval, že práve Rusko je stotožnené s Heartlandom. Problém svetovej politiky je v tom, kto ovládne Heartland a aký je jeho silový potenciál. Rusko je geografickou osou dejín a z neho ako z najväčšej suchozemskej rovinatej pevniny je tlak na európsku históriu. Rusko obklopujú dva pásy: vnútorný polmesiac (nemecké krajiny, Turecko, India a Čína) a vonkajší ostrovný polmesiac (Británia, USA, Kanada, Austrália, Japonsko a Južná Afrika). Rusko s Nemeckom ako pevninové mocnosti nesmú spolupracovať, inak ohrozia záujmy morských veľmocí. Musia byť oddelené nárazníkovou zónou. Mackinder radil aj prezidentovi Wilsonovi, ako po prvej svetovej vojne usporiadať Európu podľa tejto stále platnej poučky: „Kto vládne východnej Európe, ovláda Heartland. Kto vládne Heartlandu, ovláda svetový ostrov. Kto vláde svetovému ostrovu, ovláda svet.“
Autor: Peter Grečo
Třetí světová válka už začala…
Konstantin Sivkov
Jako vojenský expert je první viceprezident ruské Akademie geopolitických záležitostí. Předpokládá, že třetí světová válka začne ještě dříve, než budou vyčerpány zdroje fosilních paliv, pitné vody a nastane nedostatek zemědělské půdy. Mnohé státy se na tuto globální válku připravují.
Soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí má vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství.
Zapomeňte na ideologii, zapomeňte na státy a národy, nevzhlížejte k náboženství, odhoďte všechny pakty a doktríny. Příští světová válka o takových malichernostech nebude. Lidé budou bojovat o holé přežití, o zbytky nerostných zdrojů, budou se zabíjet pro sklenici vody.
Co vůbec chápeme pod pojmem přírodní zdroje? Určitě ropu, plyn , uhlí a také uran a kovy potřebné pro průmysl, zemědělskou půdu, zásoby ryb v oceánech a mořích. A snad úplně naposled máme na zřeteli pitnou vodu, nejdůležitější a přitom nejobyčejnější věc, esenci života, kterou lze vyplýtvat a znehodnotit stejně jako ostatní přírodní kapacity.
Voda se zatím nestala předmětem spekulativního trhu na rozdíl od jiných surovin, jejichž zásoby se povážlivě tenčí. Zásoby fosilních paliv – ropy, plynu a uhlí – vydrží podle odhadu 40 až 60 let, při maximálních úsporách až 220 let. Na naší planetě žije šest a půl miliardy lidí. Z toho jich je ve vyspělých zemích čtvrtina – miliarda a půl. Kdyby najednou všichni začali žít tak dobře jako oni, řekněme třeba jako průměrný Francouz, všechny zdroje bychom vyplýtvali během deseti let. A právě z tohoto důvodu má soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství. Ve druhé řadě nedopustit, aby ony tři čtvrtiny obyvatel planety žily lépe, rozvíjely se, vzdělávaly a hlavně, aby nespotřebovávaly více než nyní.
Strategie USA v této situaci je prostá – neposlušné země jsou obětí politického a ekonomického nátlaku, mediální šikany a vojenské agrese. Američané své zdroje svědomitě střeží a ty, které zdemokratizují, zprivatizují či zcizí jinde, pečlivě skladují v rozsáhlých podzemích rezervoárech. Kdyby v celém světě došla ropa, budou mít Spojené státy rezervy na dalších pět až deset let.
O mnoho lépe než s nerostnými zdroji na tom nejsme ani s potravinami. Jestliže se po generace soudilo, že světové oceány a moře budou schopné nasytit hladové lidstvo, podle posledních průzkumů to tak nevypadá. Místo nedozírného skladiště je k dispozici jen vyjedená spíž.
Stejně tak ubývá zemědělské půdy. Někde se přestala obdělávat pro nerentabilnost jako v zemích bývalého východního bloku,jinde kvůli špatné melioraci, která vede k rozsáhlé erozi jako v ČÍně, která ztratila celou třetinu úrodné půdy. Nedozírné plochy země pohlcuje poušť. Zanedbatelná není ani urbanizace a industrializace zemědělské půdy, stejně jako rozrůstání silniční sítě. Závislé na dovozu základních potravin jsou celé oblasti a státy.
Kapacity vodních zdrojů jsou a vždy byly nerovnoměrně rozložené, ale se zhoršující se ekologií planety se vztah člověka k této surovině bude zásadně měnit. Už více než dvacet let trpí téměř 40 procent světové populace nedostatkem vody a kolem roku 2025 se voda stane nedostatkovým zdrojem jako jiné, dnes dražší zdroje. V budoucnosti může dojít ke konfliktům o vodu, protože už nyní je 39 států závislých na jejím dovozu a 90 procent lidstva žije v zemích, které se o její zdroje dělí se sousedy. Na 700 milionů lidí ze 43 zemí má méně vody, než je minimální potřeba. Do roku 2025 pocítí nedostatek vody tři miliardy lidí.
Chudá bohatá Rus
Rusko je největší zemí světa, bohatou na všechny chybějící zdroje, ale s poměrně řídkým osídlením. Vedle nerostných surovin disponu je nedozírným množstvím kvalitní zemědělské půdy, ale i obrovskými kapacitami pitné vody. Více zdrojů sladké vody má pouze Brazílie. Na území Ruska je dva a půl milionu řek, více než tři miliony jezer a celkové rezervy pitné vody se odhadují na 26 tisíc krychlových kilometrů. Jezero Bajkal je největším rezervoárem pitné vody na světě. Rusko přitom nespotřebovává více než dvě procenta svých zdrojů této vzácné suroviny.
Právě voda se může v budoucnu stát jednou z hlavních komodit na trhu. Boj o Arktidu, který mezi sebou vedou Rusko, Norsko, Kanada, Dánsko, USA a Velká Británie, není ani tak kvůli zásobám ropy a zemního plynu, ale je motivován skutečností, že jde o největší zásobárnu pitné vody na planetě. Kvůli globálnímu oteplování se však ledovce rozpouští v oceánu. Pokud se nepodaří tomuto procesu zabránit, stane se voda velmi brzy zbožím výnosnějším než ropa.
Anatomie třetí světové války
Někdy kolem roku 2050 budou lidé vystaveni akutní hrozbě vyčerpání zdrojů fosilních paliv, pitné vody a nedostatku zemědělské půdy. Budou mít hlad a žízeň, bude jim zima.
Třetí světová válka nebude válkou o ideo logie či podobné hlouposti, ale krutým bojem o přírodní zdroje. Bude to série mnoha drob ných konfliktů, které překvapí svojí četností v různých částech světa. V tomto období vznikne mnoho "aliancí z rozumu", které se budou měnit podle akutní potřeby.
V tomto boji budou mít země bohaté na přírodní zdroje obrovské množství nepřátel z řad zemí, kterým bůh nedal suroviny, zato mnoho hladových krků. A země chudé na zdroje i obyvatelstvo, ale bohaté na moderní technologie a zbraně budou chtít také svůj podíl. Z tohoto pohledu se stává Rusko prvořadým cílem agrese.
Války o zdroje budou do jisté míry podobné koloniální éře. S jedním rozdílem. Koloniální války se vedly o území a lidi. Tyto války se povedou pouze o území, další lidi nikdo chtít nebude, jelikož by ujídali z kořisti.
Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci
Proto můžeme s jistotou tvrdit, že třetí světová válka nebude válkou nukleárnÍ. Jinak by nešlo dobyté zdroje vytěžit nebo území osídlit. To však neznamená, že nedojde k použití jaderných zbranÍ. Je možné, že země, které budou chtít zamezit agresi, preventivně odpálí nukleární zbraně na svém území, čímž znehodnotí své zdroje a odradí nepřítele. Možná to bude jediná spása.
V globální válce musí být někdo poražen
Planeta Země zažila globální civilizační krizi. Tato krize byla způsobena několika disproporcemi, konkrétně:
1) konflikty mezi růstem výroby a spotřeby a dostupnými zdroji;
2) konflikty mezi "chudými" rozvojovými zeměmi a "bohatými" průmyslově rozvinutými zeměmi, mezi národy a nadnárodní elitou;
3) konflikty mezi bezduchým volným trhem s mocí peněz a spirituálními kořeny různých civilizací včetně ortodoxních, muslimských, buddhistických a dalších.
Analýza možných řešení těchto nerovnováh a konfliktů ukazuje, že jsou antagonistické povahy, a krize nemůže být vyřešena bez výrazného narušení zájmů některých velkých geopolitických subjektů. To znamená, že účast ozbrojených sil je nevyhnutelná. Vzhledem ke globální povaze krize můžeme předpokládat, že účast ozbrojených složek bude globální rovněž.
Třetí světová válka bude svou povahou koaličnÍ. Země vytvoří koalice podle jejich loajality k jednomu ze dvou modelů světového řádu.
Půjde o konflikt většiny populace se západní civilizací
Prvním modelem je svět civilizované hierarchie, v němž několik málo vyvolených využívá zbytek lidstva. Druhým modelem je civilizovaná vzájemná podpora či civilizovaná harmonie.
Jinými slovy, válka bude vedena proto, aby definovala spirituální základnu nového světového řádu. Ten bude založen bud' na individualismu a útlaku, nebo společenství, vládě společného zájmu, abychom přežili a vzájemně se podporovali. To je hlavním rozdílem mezi nadcházející válkou a válkami bojovanými kvůli ekonomické redistribuci.
Dvě koalice již existují. První je aliance tak zvaných průmyslově vyspělých zemí představovaných západními civilizacemi. Spirituální základy této koalice jsou založeny na individualismu a materiálním vlastnictví, vytvářejícím moc peněz. Vojenské a politické jádro této koalice představuje blok NATO.
Do druhé koalice patří ortodoxní země, islámské a další civilizace, založené na vládě ducha nad materiálnem. Tato koalice má zájem na multipolárním světovém řádu. Přesto tyto země nepochopily, že mají společné geopolitické zájmy, nemluvě o nezbytnosti politické nebo vojenské jednoty.
Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci, ani organizačně a ani co se týká technické připravenosti. Na druhou stranu má tato koalice převážnou většinu populace a kontroluje rozsáhlé přírodní zdroje a území. To značně zvyšuje jejich šanci na vítězství v dlouhé válce a poskytuje jim to příznivé podmínky pro boj s agresorem během počátečních fází války. Další potenciální výhodou je, že simultánní útok všemi směry je prakticky nemožný. To vytváří časovou rezervu pro konsolidaci těchto zemí do antiimperialistické koalice. Existuje možnost podpory zemí, které se stanou prvními oběťmi agresorů.
Jediným omezujícím faktorem je jaderný arzenál Ruska
Válka již probíhá, doposud je však v relativně mírové fázi.
První fází je to, co můžeme nazvat pokus o mírové řešení krize, a blíží se svému dokončení. Schůzky G20 na bojišti právě nyní zjevně nepřinášejí výsledky. A tak zvolna začíná druhá fáze, kterou můžeme nazvat obdobím hrozeb před začátkem světové války. Během této fáze západní civilizace započala s přípravami na lokální války a ozbrojené konflikty kvůli zdrojům.
Hlavními akcemi této fáze jsou informační operace a akce v ekonomické oblasti, které mají různé formy, od ekonomických sankcí, po teroristické útoky na průmyslová zařízení, jakož i různé aktivity zvláštních jednotek.
Během několika let se započne s třetí fází, fází omezených válek, které se později přemění v totální světovou válku s použitím všech druhů zbraní.
Jediným omezujícím faktorem je v této chvíli jaderný arzenál Ruska. Podle předpovědí odborníků se Západ pokusí Rusku jaderný štít odebrat.
Vzhledem k situaci v Rusku, kdy pátá kolona Západu významně ovlivňuje rozhodování obzvláště v ruském obranném sektoru, co se týká směru, kterým se ruské ozbrojené síly vydají, můžeme očekávat vytvoření situace, která připraví Rusko o jeho jaderný štít.
Samozřejmě že to bude prezentováno a zabaleno jako skvělý boj za svět bez jaderných zbraní.
Rusko může očekávat fyzickou likvidaci svého jaderného potenciálu během prvních fází světové války (organizované teroristické útoky atd.), s následným přistoupením neoimperialistické koalice k neomezenému použití jaderných zbraní, které přinesou vítězství ve válce.
Ztráty v globální válce by se počítaly na stovky milionu lidí
Historie ukazuje, že elita sobecké civilizace se nezastaví před lidskými oběťmi, pokud existuje záruka, že oni samotní přežijí v bunkrech. Analýza ukazuje, že pokud se povede nová světová válka, zasáhne většinu světové populace, všechny kontinenty, oceány a moře. Této války se může zúčastnit více než 100 milionů lidí. Totální demografické ztráty mohou přesáhnout několik set milionů lidí. Proto musí všichni upřímní lidé na Zemi, včetně těch, kteří tvoří koalici "sobců", učinit vše co mohou, aby se to nestalo.
Abychom tak učinili, musíme zmírňovat silou zákona nebo jinými metodami hrabivost nadnárodních a národních magnátů finančního sektoru. Musíme zarazit jejich ambice a hrabivé, nestoudné a někdy stupidní politiky. To lze udělat pouze na základě mezinárodního konsolidačního úsilí.
Dossier, přišlo e–mailem
Duch Brzezinského utváří eurasijskou geopolitiku Washingtonu
23.5.2018
Jednou z nejnápadnějších charakteristik skutečně skvělého Trumpova prezidentování do dnešního dne je to, jak dokonale se vývoj současné politiky, pomineme–li záměrné kouřové tweety a skandál, řídí základní strategií geopolitiky Washingtonu, datující se minimálně od r. 1992. Je tomu tak i v případě posledního nešťastného a silně ilegálního jednostranného rozhodnutí odstoupit od íránské jaderné dohody. Je tomu tak i v případě neúnavné studenoválečnické démonizace Ruska a zavádění zákeřných nových sankcí. A je tomu tak i v případě vynořující se obchodní války, kterou Trumpova vláda zahájila s Čínskou lidovou republikou.
Na rozdíl od široce zastávané víry, že americký prezident Trump jedná pouze impulzivně či je nepředvídatelný, věřím, že opak je pravdou. Strategická geopolitika Trumpovy vlády je reakcí nikoliv jen samotného prezidenta, ale skryté moci, stálé elity, která ve skutečnosti řídí to, co je někdy nazýváno Deep state. Tato geopolitika z velké části určuje, komu je dovoleno stát se prezidentem.
První oficiální formulace dnešní zahraniční politiky Washingtonu se objevila v r. 1992, kdy Dick Cheney byl ministrem obrany za Bushe staršího. Sovětský svaz zkolaboval a Bush triumfálně prohlásil Ameriku za jedinou super velmoc. Cheneyho náměstek, Paul Wolfowitz, byl zodpovědný za vytvoření Směrnice obranného plánování, 1994–1999. Bylo evidentní, a později to bylo popsáno senátorem Tedem Kennedym, že jde o imperialistický přístup.
V necenzurované části Wolfowitzova doktrína hlásala: „Naším prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se nového konkurenta, ať již na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde… abychom zabránili jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, pod dostatečnou konsolidovanou kontrolou, postačovaly k vytvoření globální mocnosti.“ Za George W. Bushe se Wolfowitzova doktrína opětovně vynořila jako Bushova doktrína, po r. 2002 v rámci příprav na iráckou válku, a jednostrannost a použití preventivní války stanovila jako ústřední body americké politiky.
Základní geopolitika
Když se vrátím k názvu článku, budu citovat knihu z r. 1997, jejímž autorem je zesnulý prezidentský poradce Zbigniew Brzezinski, „Velká šachovnice: Americká nadvláda a její geostrategické imperativy“, abych mohl ukázat, jakou je dnes americká zahraniční a obranná politika za Trumpa. Nejde totiž o nic menšího, než o realizaci Brzezinského geopolitické výzvy a konceptu preventivní války Bushovy–Wolfowitzovy doktríny v kontextu dnešního vynořujícího se odporu vůči nadvládě Ameriky jako jediné super velmoci.
Brzezinski byl samozřejmě architektem afghánské války Jimmiho Cartera proti sovětské armádě za použití mudžahedínských islámských teroristů vycvičených CIA, saudskou tajnou službou a pákistánskou ISI.
V r. 1997 napsal: „Je imperativem, aby se nevynořil žádný eurasijský vyzyvatel, schopný ovládnout Eurasii a tím se postavit Americe.“ Dále prohlásil: „Potenciálně nejnebezpečnějším scénářem by bylo, kdyby se objevila „anti–hegemonistická“ koalice sjednocená nikoliv ideologií, ale rozhořčením… velká koalice tvořená Čínou, Ruskem, možná i Íránem… Zabránění tomuto sblížení si bude vyžadovat americké geostrategické dovednosti na západním, východním a jižním perimetru Eurasie zároveň.“
Když si k tomu přidáme poslední dokument Pentagonu o Národní obranné strategii, která označuje Rusko a Čínu za největší potenciální hrozbu americké nadvládě, zkombinujeme to s upevňujícími se vztahy mezi Ruskem, Čínou a Íránem po zrušení sankcí v r. 2015, obzvláště v Sýrii, stává se jasným, co Washington dělá. Všemožně se snaží rozbít to, čemu říkám eurasijská vzpoura proti jedinému hegemonovi – osa Rusko, Čína, Írán.
Jak zdůraznil Brzezinski, ohledně pokračování nadvlády Ameriky, nezáleží na tom, že existují etnické, náboženské či jiné odlišnosti mezi Ruskem, Čínou a Íránem. Americká zahraniční politika po 11. září 2001 stále více nutila tyto tři země spolupracovat, navzdory těmto odlišnostem, na tom, co považují za obranu jejich národní suverenity.
Cíl Rusko…
Podívejme se na nedávné události ve světle Brzezinského eurasijského varování z r. 1997. Washington stál za Británií v případě podvodné aféry s otrávením Skripala, z kterého bylo, bez jakýchkoliv důkazů, obviněno Rusko. Podvodný chemický útok na okraji Damašku byl použit jako záminka pro ilegální americký raketový útok, za ignorování veškerých ustanovení Charty OSN a mezinárodního práva. Při zpětném pohledu šlo o test možné ruské reakce. Ať již americké Tomahawky nebo jiné rakety zasáhly cíl, či ne, byl vytvořen precedent pro Izrael a další americké spojence pro eskalaci útoků na Sýrii a Írán.
Pak jsou zde ďábelské nové ochromující sankce vůči „Putinovým oligarchům“ jako Deripaska a jeho Rusal, druhý největší producent hliníku na světě. Washington se ani nepokouší nové sankce omlouvat nějakým důvodem. Jako důvod , že ruská vláda byla zapojena do „celé řady zhoubných aktivit po celém světě“.
Nové sankce trestají jakoukoliv západní banku nebo investora majícího podíl v ruských společnostech pod sankcemi, dokonce i když jej koupil před uvalením nových sankcí. Je to nová forma finanční války amerického ministerstva financí, stejně smrtící, jako válka horká, ne–li více. Byla započata po 9/11 a od té doby byla vyladěna do ničivé zbraně, za použití faktu, že za ekonomické globalizace je svět stále závislý u obchodování na americkém dolaru, a stejně tak u devizových rezerv centrálních bank.
Poprvé, po zavedení posledních amerických sankcí vůči ruským oligarchům a společnostem, je zablokována nejen možnost půjčovat si na západních kapitálových trzích. Neruští investoři, kteří v posledních letech investovali miliardy do vybraných ruských společností, byli nuceni své pozice pod tlakem likvidovat, jinak by čelili sankcím za to, že vlastní ruská aktiva. Ale kdo je koupí? Již dvě hlavní společnosti EU pro vypořádání cenných papírů, Clearstream a Euroclear, byly nuceny odmítnout vypořádat ruské cenné papíry pod sankcemi. Rovněž čelí sankcím za to, že vlastní ruské akcie. Pokud, řekněme, si Čínská státní banka půjčuje na dolarovém trhu, má nyní de facto zakázáno obchodovat s ruskými společnostmi pod sankcemi.
Cíl Čína…
Zároveň Washington eskaluje tlak na Putinovo Rusko prostřednictvím Sýrie a Ukrajiny, kde rozpoutávají první fázi toho, co bude evidentně devastující ekonomická válka s Čínou, za použití obchodu jako počáteční páky. Washington, jak jsem poukázal v předešlém článku, si klade za cíl donutit Čínu upustit od své strategie dosáhnout u čínské ekonomiky během příštích deseti let statut předního výrobce vyspělých technologií. Tato strategie nese název Čína 2025 a tvoří jádro strategické agendy Xi Jinpinga a jeho iniciativy Nové hedvábné stezky.
První ochutnávkou toho, co Washington plánuje ve snaze zabránit Číně stát se světovým vůdcem v oblasti vyspělých technologií v rámci programu Čína 2025, je postup proti předním čínským výrobcům komunikační techniky ZTE a Huawei, hlavním konkurentům Apple. Na ZTE byly Washingtonem uvaleny sankce v dubnu, za to, že údajně prodávala telekomunikační vybavení Íránu. Americkým dodavatelům bylo zakázáno dodávat klíčové komponenty této čínské technologické skupině. Ta dočasně přerušila svoji činnost a pokouší se získat od USA .
Cíl Írán…
Nyní, po důrazných protestech Německa a Francie a dalších států EU, Trump jednostranně roztrhal dohodu o íránském jaderném programu. Cílem je evidentně uvalit ochromující sankce na Írán, narušit znatelný pokrok, který započal v r. 2015. Fakt, že EU odmítá odstoupit od dohody s Íránem, bude mít jen malý vliv, protože americké sankce vůči Íránu ohrožují sankcemi i evropské firmy obchodující s Íránem.
Jako součást Trumpova anulování jaderné dohody s Íránem dávají USA dalším zemím, jako Čína či Japonsko nebo země EU, 180 dnů na ukončení všech dohod o nákupu íránské ropy. Evropské společnosti jako Airbus, která má od Íránu mnohamiliardové objednávky na nákup letadel, je budou nuceny zrušit. Od 6. srpna bude nákup amerických dolarů, obchodování se zlatem a jistými dalšími materiály, jakož i letecký a automobilový průmysl, pod sankcemi. Po 4. listopadu budou americké sankce cílit na íránské finanční a ropné instituce a budou obnoveny sankce vůči jednotlivcům z amerického seznamu ministerstva financí.
Jasným cílem je použít devastující nové zbraně amerického ministerstva financí a přesně cílené sankce k dotlačení křehké ekonomiky Íránu do krize. Zároveň se objevují zprávy, že poradce pro národní bezpečnost John Bolton obhajuje opětovné podporování íránské Mujahedeen Khalq, či teroristické organizace MEK, s cílem zahájit nový pokus o barevnou revoluci. MEK z amerického seznamu teroristických organizací ministerstva zahraničí ministryní zahraniční Clinotovou v r. 2012.
CENTCOM
Pokud odhlédneme od specifických podrobností každé ze zemí a akcí Washingtonu proti nim, vidíme, že tři eurasijské mocnosti – Rusko, Čína a Írán – jsou systematicky cílem, a doposud se znepokojivou mírou úspěšnosti.
Koncem února generál Votel, velitel amerického velitelství Střed, či CENTCOM, poskytl rozhovor DoD News (Zprávám ministerstva obrany). V něm, mimo uvedení Ruska a obzvláště jeho zapojení v Sýrii a Číny a její iniciativy Jeden pás, jedna stezka a jejích vojenských základen v Djibouti a jinde, Votel uvedl vazby obou těchto zemí na Írán. Votel řekl: „Jak Rusko, tak Čína kultivují mnohorozměrné vztahy s Íránem. Zrušení sankcí OSN v rámci společného komplexního akčního plánu pro obnovení své žádosti o členství v Šanghajské organizaci spolupráce“.“
Ironické je, že simultánní otevření de facto tří front války, třebaže jedna z nich je v tuto chvíli jen na úrovni ekonomické války, vytváří pro tyto tři mocnosti strategický imperativ spolupracovat ještě úžeji. Čína je největším odběratelem íránské ropy. Rusko poskytuje vojenské vybavení a jedná o mnohem větších zakázkách. Každý člen této triády – Čína, Írán, Rusko – z důvodu vlastního přežití – nemá tváří v tvář geopolitické válce Washingtonu o třech frontách jinou a lepší možnost, než vzájemně spolupracovat jako nikdy dříve, ať mezi nimi panuje jakákoliv možná nedůvěra nebo existují jakékoliv spory.
Vyšel 16. května 2018 na katehon.com. Zvědavec
Nová optika geopolitiky
Štefan Volner: Geopolitika (Klasická, nová, EU – geopolitický aktér 21. storočí). Vydateľstvo IRIS 2010, 496 stran.
Stejně jako u nás, tak i na Slovensku stoupá zájem o publikace s bezpečnostní problematikou. Řada z nich vychází v nových vydáních, většinou upravených a rozšířených (např. Kapitoly o bezpečnosti, práce Jana Eichlera ad.), jiná jako syntéza a doplnění více prací. Tak je tomu i u díla Štefana Volnera „Geopolitika" s podtitulem Klasická, nová, Európská únia ako geopolitický aktér 21. storočia. Tím práci dává nejen studijní, ale obecně vědeckovýzkumný charakter.
Volnerova nová kniha je pokračováním, syntézou a doplněním Volnerových publikací Geopolitika: Metodológia – Zdroje – Prax – História (2004), Geopolitika pre 21. storočie? Stret námorných a pozemných síl ako varovanie pre 21. storočí (2004), Nová geopolitika. Teoreticko–metodologické východiská (2004) a Európska únia – geopolitický aktér 21. storočia (2006).
Autor vychází z přesvědčení, že „svět a spolu s ním i dnešní geopolitické jevy a procesy nabývají mimořádně složitý, protikladný, paradoxní, různorodý a často konfliktní charakter. Jsou jim vlastní náhlé změny, fluktuace, anomálie, chaos, nerovnováha, diverzifikace, difundace (pronikání, prostupování,, prolínání, prosakování – ar), entropie, bifurkace (rozdvojení, rozvětvení – ar) a nevratnost... Vznikají nové struktury, vztahy, na které již není možné pohlížet ,starou optikou‛, resp. které tradiční ,starou optikou‛ nejsou viditelné". To vyžaduje novou optiku, vnímání, metodologii, paradigma, teorie, nový determinismus, syntézu.
Volner přitom chápe geopolitiku jako hraniční teorii mezi přírodními a společenskými vědami, čímž se vystavuje jisté kritice zástupců společenských věd, zvláště ocitají–li se v popředí především přírodovědní poznatky, konkrétně termodynamické zákony, teorie chaosu atd., což často přehlíží kvalitativní odlišnost společenských procesů.
Klasická geopolitika
Štefan Volner se v první části publikace o klasické geopolitice zabývá základními geopolitickými školami – panslovanskou, německou, anglickou, atlantickou, francouzskou, kontinentální, euroasijskou a současnými geopolitickými koncepcemi (Huntington, Brzezinski, Friedman, Dugin). Zdrojem jeho poznatků je zejména Osnovy geopolitiky A. G. Dugina a práce Oskara Krejčího.
V podkapitole Geopolitika a panslovanstvo vychází autor především z prací Kollára, Havlíčka, Palackého, Štúra, Masaryka, Hodži a Danilevského. Z jejich koncepcí měla jistou životnost jen Masarykova. Z Volnerovy práce je patrné, že panslovanské úvahy jako by se aktuálně z publicistiky v podstatě vytratily. V české veřejnosti by narazily na odpor (viz např. kritický postoj k této problematice u Tomáše Halíka a dalších). Momentálně je tedy tato problematika v podstatě mrtvá a je zajímavá jen jako historie. Konečně o tom svědčí nepříliš úspěšná visegrádská politika, integrační snahy zemí v tomto prostoru se spíše orientují na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci.
Pro nás samozřejmě má přímo osudový význam německá geopolitická škola. Její zakladatel Friedrich Ratzel (Politische Geographie, 1897) vycházel z geografického determinismu a dospěl k teorii životního prostoru, pověstného „lebensraumu", který se zdál Němcům nedostatečný, nebyli v něm schopni zajistit autarkii (také německý pojem), tedy soběstačnost, a orientoval je do střední Evropy a dále na východ. Není nejspíš nezajímavé, že jeho pokračovatel švédský politolog Rudolf Kjellén poprvé přišel s pojmem geopolitika. Do popředí se stále více dostával role státu, pro něho „skutečným principem státu je politická účelnost, ne právo a spravedlnost". Geopolitiku chápe jako formu života a vědu o státě jako o geografickém organizmu nebo jevu v prostoru. F. Naumann už přišel s pangermánským modelem Evropy soustředěným kolem Německa a pod jeho vedením. Vzniká i myšlenka Mitteleuropy pod německým vlivem jako prostoru mezi Západem a Ruskem (1915). Práce K. Haushofera a K. Schmitta už byly přímým zdrojem nacistické agresivní politiky.
V této souvislosti je nutné uvést, že např. francouzská geopolitická škola se rozvíjela jako reakce na německou; teprve po druhé světové válce, kdy se Francie sbližovala s Německem, tíhla francouzská geopolitická škola ke kontinentalismu, zvláště za de Gaulla.
Kontinentalismus jako protiklad atlantismu vychází z přesvědčení, že Evropa je natolik autarkní kontinent, že se může rozvíjet zcela samostatně; předpokládal ovšem spojení se Sovětským svazem a aktuálně s Ruskem. V rámci geopolitického kontinentalismu má významné a nezastupitelné místo euroasijská geopolitická škola, kterou rozvíjejí logicky především Rusové. Mezi těmito kontinenty neexistuje konveční hranice.
Neoeuroasijství stojí před závažným problémem reagovat na nejnovější západní geopolitické projekty, dokázat objasnit geopolitickou logiku probíhajících historických událostí a vypracovat projekty schopné západním konkurovat. Ne ale novou koncepcím bipolarity. Zakladatelem anglosaské geopolitiky je Američan Alfred Thayer Mahan s teorií „mořské moci", která vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy Angličané s výjimkou Panamského průplavu kontrolovali všechny klíčové mořské uzly. Její kontrapozicí je teorie „pozemní síly" Halforda Mackindera (1904), která se později stala i strategií USA a NATO, v níž je z geopolitických poloh nejdůležitější centrální poloha – Heartland; tu lokalizuje v podstatě do prostoru Ruska (západní Rusko, Ukrajina, střední Evropa), které díky svému surovinovému bohatství má největší dispozici k autarkii a k světovládě. Ale jak víme, od potenciality k realitě je většinou daleko.
Tento autor se zabýval i problematikou Euroasie, střední Evropy jako nárazníkového pásma mezi Německem a Ruskem a byl průkopníkem filozofie „zadržování Ruska". Jejich pokračovatel Nicholas John Spykman se domníval, že „stát musí být připravený a ochotný jít do války nejen kvůli obraně, ale i kvůli udržení své relativní mocenské rovnováhy". Za centrum považuje Rimland – prostor Středozemního moře. Následovník S. B. Cohen upozornil, že „v jaderném věku jsou myšlenky dosáhnutí svrchovanosti a dominance dost nevhodné". USA to nerespektovaly, a tak na sebe převzaly příliš mnoho odpovědnosti. Cohen věřil, že multipolární svět může být bezpečnější než bipolární.
Výraznou pozornost autor věnuje zvláště americkému atlantickému mondialismu, jehož cílem je globální integrace pod vládou „mořské síly", tj. Západu (Rockefeller, Brzezinski, Kissinger atd.). Teorie konvergence byla i základem Gorbačovovy perestrojky; ta však ustupovala od ideologických základů rychleji než v Číně. S autorem však nelze souhlasit, že špatné geostrategické rozhodnutí sovětského vedení bylo příčinou pádu SSSR. Ty příčiny byly hlubší, komplexní, systémové. Nemluvě o tom, že Sověti na takový krok už neměli sílu. Z hlediska Západu měl spíš pravdu Wolfowitz a republikán Huntington než demokrat Fukuyama.
Mezi autory současných a všeobecně známých autorů geopolitických koncepcí patří S. P. Huntington, Z. Brzezinski a G. Friedman; Volner k nim ještě přiřazuje A. G. Dugina, který je známý méně.
Huntington je známý svou konfliktní teorií střetu civilizací (1993), která však začíná mít blíže k realitě než Fukuyamův konec civilizace (1989) jako vítězství západního liberalismu. Zatímco nedávno zesnulý Huntington ideově reprezentuje americké republikán, Fukuyama demokraty. Huntington nevidí nebezpečí ani ne tak v Rusku, jako spíše v nějakém novém euroasijském bloku. Spojení Ruska s Čínou by narušilo mocenskou rovnováhu v neprospěch Západu.
Z Huntingtonova Střetu civilizací je obecně známo vymezení civilizací: západní (evropská a severoamerická), latinskoamerická, rusko–ortodoxní, čínská (konfuciánská), japonská, hinduistická, islámská, africká. Podle něho bude svět uspořádaný podle civilizací nebo vůbec.
V současné době jsou zdrojem uspořádání ústřední státy (USA, Francie, Německo, Rusko, Čína, Indie, Japonsko, ignoruje tedy Velkou Británii). Za největší nebezpeční lze považovat západní aroganci, islámskou netoleranci a čínskou asertivitu.
V současné době jsou zdrojem uspořádání ústřední státy (USA, Francie, Německo, Rusko, Čína, Indie, Japonsko, ignoruje tedy Velkou Británii). Za největší nebezpeční lze považovat západní aroganci, islámskou netoleranci a čínskou asertivitu. Zatímco křesťanství se šíří konverzí, islám navíc reprodukcí. S úpadkem západní moci zároveň klesá schopnost Západu vnutit jiným civilizacím západní chápání lidských práv, liberalizaci a demokracii. S růstem moci klesá přitažlivost západní kultury. Nejnebezpečnějším zdrojem nestability a potenciálního globálního konfliktu je intervence Západu do záležitostí jiných civilizací v multicivilizačním světě. Zajímavá a inspirativní je představa „studeného míru".
Lze připomenout i Huntingtonovo dělení ideologií: liberalismus, socialismus, anarchismus, korporativismus, marxismus, komunismus, sociáldemokratismus, konzervatismus, nacionalismus, fašismus a křesťanská demokracie. I když proti tomuto dělení je jistě možné vyslovit řadu výhrad, stejně jako k dělení podle civilizací, je tu dost důvodů ke střetům.
Brzezinski je ve Velké šachovnici (1997) přesvědčen, že po konci dominance Spojených států a jejich odchodu z ostatních kontinentů by ve světě nastal chaos. Proto musí svět přijmout americké vedení. Ale zároveň si uvědomuje, že tato dominance jednou skončí a USA budou v této roli poslední. Pokud k tomu lze něco dodat, tak svět je velký i pro Spojené státy. Osud světa se bude řešit v Euroasii, zvláště ovládne–li ji mocnost nepřátelská Západu. Evropu považuje za nejorganizovanější území na světě s perspektivou sjednocení půl miliardy lidí. Integrace je i její osud. Pro USA je geostrategickým přemostím v Euroasii. Sjednocení Německa však považuje za geopolitickou porážku Ruska a Francie. Na vztazích těchto tří mocností závisí osud Evropy a Spojené státy musí podporovat jejich spolupráci. Spojené státy a Evropská unie vytvářejí pevné jádro globální politické stability jako záruky ekonomického bohatství. I vojensky silná Evropa by komplikovala americké postavení a mohla by se angažovat se všemi důsledky i v Latinské Americe. Domnívá se také, že bude směřovat i na Střední východ. Rozhodujícím nástrojem amerického vlivu v Evropě je Aliance; proto se musí stejně jako Evropská unie dále rozšiřovat, včetně v budoucnosti přijetí Ukrajiny, zakavkazských zemí a Ruska. Americkou nadvládu může ohrozit jen Rusko a Čína, i když Rusko je již s výjimkou vlastnictví jaderných zbraní mocností druhého řádu. Aliance Ruska s Čínou by znamenalo, aby se Rusko podřídilo. To vytváří prostor pro západní pronikání do Euroasie. Klíčovým problémem je dosídlení a rozvoj nerostně bohaté Sibiře. Podobně je tomu s Ukrajinou, bez níž nemůže být Rusko světovým, nýbrž jen asijským impériem, ale o kterou se USA ani Evropská unie příliš nestaraly, a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Vzdálíme–li se do Asie, kromě Číny tu má významné místo hinduistická Indie obklopená muslimským světem. Je sice ve svazku BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), ale zároveň v jistém ohrožení ze spojení Číny s Pákistánem. Zajímavé by bylo vytvoření čínsko–japonského bloku.
Podle George Friedmana (2009) se do poloviny 21. století vynoří tři mocnosti: Japonsko, Turecko a Polsko. Ta třetí jako mocnost čelící Rusku. Vztahy mezi těmito čtyřmi zeměmi povedou k neklasické světové válce. Spojené státy si udrží pozici supervelmoci a jejich jediným cílem bude zabránit, aby v Euroasii vznikla jiná supervelmoc. Korea bude sjednocena do roku 2030 a bude mít přes 70 milionů obyvatel a jejich počtem se pomalu bude blížit snižujícímu se počtu obyvatel Japonska; Korea se bude opírat o moc USA.
Štefan Volner věnuje rozsáhlou pozornost (čtyřicet, tj. téměř desetina textu) u nás méně známému pokračovateli neoeuroasijské geopolitické školy z pozice politického realismu Alexandru Geljeviči Duginovi (ročník 1962), který se zabývá především geopolitickou budoucností Ruska jako protiváhy atlantismu a mondialismu. Rusko nepovažuje ani za Západ, ani za Východ. ale centrální zemi kontinentu, osu dějin, střed impéria – Heartland jako kdysi Rimland. Z toho vyplývá i role tvůrce euroasijského paktu. Strategickou tezí podle něho musí být i Východ, i Západ. Jen kontinentální integrace Euroasie s Ruskem v centru může garantovat všem jeho národům i státům skutečnou suverenitu, maximum politické a ekonomické autarkie (eurasiansismus). Jinou možnost nevidí. Po rozpadu SSSR nastoupila neurčitost, nejasnost další budoucnosti Ruska, neexistuje jasně definovaný politický subjekt, o jaký stát jde. Důkazem je nejasnost, co je to Ruská federace nebo Společenství nezávislých států. Gorbačovovy perestrojka byla podporou mondialismu. Označení Ruska za regionální velmoc považuje za urážku ruského národa. Sám ale uznává, že Rusko je jen potenciálním impériem, jde o obnovu impéria. Toto impérium si představuje jako svazek imperiálního Ruska s „Evropským impériem" pod vedením Německa se střední Evropou, „Tichomořského impéria" pod vedením Japonska a „Středoasijského impéria" kolem Íránu. S Čínou si poněkud neví rady a považuje ji za zvláštní region. Kromě Západu bude existovat také Indie, panafrický svět a panarabský svět. Snad mají Rusové i jiné geopolitiky.
Nová geopolitika
Ve druhé části studie se Štefan Volner zabývá teoreticko–metodologickými východisky konstituování geopolitiky jako vědecké disciplíny, dále vytvářením teoretických základů nové geopolitiky a teoretickými problémy geopolitického působení. Po druhé světové válce, kdy se pojem geopolitika pro její zneužívání nacistickými teoretiky neužívala, přijala nové dva významy:
– jako synonymum pro geostrategii sledování určitých diplomatických a vojenských cílů,
– jako ekvivalent pro politickou geografii ve smyslu územních variací, politický jev v různých podobách včetně celosvětových.
Geopolitikou se rozumí na jedné straně teoretický systém (geopolitika jako teorie a geopolitika jako věda), na druhé straně praktická činnost geopolitických aktérů. Předmětem geopolitiky je činnost aktérů mezinárodní politiky, kde má blízko k teorii mezinárodních vztahů. Funkcí geopolitiky jako vědecké disciplíny je poznání praxe politických aktérů. Geopolitické teorie se vytvářejí na základě deduktivně–axiomatického, induktivního a deduktivně–induktivního přístupu. V geopolitice rozezníváme pozitivní a normativní přístup. Součástí této části je i problematika vytváření teoretických základů nové geopolitiky, s níž se autor zabývá determinismem i diskutovaným vztahem geopolitiky a termodynamickými zákony.
Pozoruhodná je kapitola o geopolitických aktérech jako společenských subjektech, které jsou schopné, resp. mají dostatek moci a síly vyvíjet mocenskopolitický tlak s cílem realizovat své geopolitické zájmy a cíle i mimo svůj geopolitický prostor. Rozumí se jimi společenství států, států a instituce s globálním dosahem. Za základní geopolitický subjekt je pokládá stát. Základními druhy geopolitické moci aktérů jsou politická, ekonomická, vojenská, vědecko–technická, morálně duchovní a informační a kybernetická moc.
Evropská unie – geopolitický aktér 21. století
Třetí část publikace je věnována Evropské unii, problematice integrace a mocenské rovnováhy. Zrod nové geopolitické Evropy – Evropské unie znamená nejen změnu její vnitřní struktury, ale i růst její geopolitické moci a síly a růst její hodnoty a váhy v globální geopolitické struktuře, a to zvláště z perspektivního hlediska. Prvořadou a rozsáhlou pozornost autor věnuje energetické bezpečnosti, kosmickému prostoru a kyberprostoru.
Třetí část publikace je věnována Evropské unii, problematice integrace a mocenské rovnováhy. Zrod nové geopolitické Evropy – Evropské unie znamená nejen změnu její vnitřní struktury, ale i růst její geopolitické moci a síly a růst její hodnoty a váhy v globální geopolitické struktuře, a to zvláště z perspektivního hlediska. Prvořadou a rozsáhlou pozornost autor věnuje energetické bezpečnosti, kosmickému prostoru a kyberprostoru. Pro Evropu má základní geopolitický význam vztah se Spojenými státy; v této souvislosti se autor zabývá Monroeovou doktrínou (znemožnila evropským zemím ovlivňovat Latinskou Ameriku), první a druhou světovou válkou, balkánskou válkou a spojeneckými operacemi v Iráku a v Afghánistánu, které vedly i ke složité globální a ekonomické situaci.
Volnerova práce je velmi rozsáhlá, je určena především pro studijní účely. Specialisté určitě budou jako u každé syntetické práce číst jen části, které je bezprostředně zajímají. Mají jak gnoseologickou, tak teoreticko–metodologickou hodnotu. Neměly by chybět v žádné knihovně bezpečnostních a vojenských expertů.
Volnerova práce je velmi rozsáhlá, je určena především pro studijní účely. Specialisté určitě budou jako u každé syntetické práce číst jen části, které je bezprostředně zajímají. Mají jak gnoseologickou, tak teoreticko–metodologickou hodnotu. Neměly by chybět v žádné knihovně bezpečnostních a vojenských expertů. –ar
PhDr. Antonín Rašek (genmjr. v. v.), nar. 1935; absolvoval vojenskou školu Jana Žižky a pěchotní učiliště. Sloužil šest let u letectva. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor filozofie a historie (1961). Poté se stal vojenským novinářem a pracoval ve společenských organizacích armády. V aspirantském studiu se zaměřil na sociologii. Po srpnu 1968 z armády propuštěn, věnoval se jako výzkumný pracovník, lektor a poradce průmyslové sociologii řízení. V letech 1990–1992 byl civilním náměstkem ministra obrany pro sociální a humanitární věci a v roce 1993 ředitelem Institutu pro strategická studia. Spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky CESES FSV UK. Člen autorského kolektivu publikací Vize rozvoje České republiky do roku 2015 (CESES 2001), Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku (CESES 2002) a Putování českou budoucností" (CESES 2003). Autor devatenácti románů. Za svou literární činnost dostal řadu cen.
07/09/2015
Geopolitika a současný svět
Po několika lekcích z geopolitiky můžeme se snažit o vylíčení současného dění na světové šachovnici v několika větách. Velmocí, která obhajuje současné unipolární uspořádání svět, jsou Spojené státy, jež v současnosti zásadně hrají prim ve světě a určují jeho běh. Nestojí osamoceně proti většině dalších států. Oporou USA je NATO, Evropská unie, Austrálie a zřejmě i Japonsko.
Spojené státy za posledních 30 let učinily řadu kroků, které je dovedly až k samým hranicím Ruska, a to přes protesty tohoto státu. Ukrajina, pobaltské státy, které dobrovolně vstoupily do NATO, proti územnímu postupu NATO a USA nic nenamítaly, ale naopak spolupracovaly. Oříškem se stala Ukrajina. Bylo ho však nutné rozlousknout, aby americký vítězný pochod Eurasií mohl pokračovat. V r. 2014 došlo v Ukrajině k výměně mocenských elit. Ty proruské byly odstraněny, kdežto proamerické své pozice upevňovaly. Fašizace Ukrajiny vedla, současně s dalšími mocenskými vlivy, k její transformaci v nepřítele Ruska. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se stala otázkou času. Když podpora Ukrajiny, jíž se jí dostávalo od států patřících k západnímu civilizačnímu okruhu, napomohla k vytvoření silné ukrajinské armády a k její podpoře značným dílem ukrajinského obyvatelstva, konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou již nic nestálo v cestě. Ruská vojska přešla hranice Ukrajiny a tragédie začala. Rusko později svůj krok vysvětlovalo tím, že pouze předešlo vpádu Ukrajinců na Donbas a Krym, ke kterému údajně již dříve dalo rozkaz ukrajinské armádní velení. Nebudeme usilovat o verifikaci tvrzení jedné či druhé strany. Víme totiž, že první obětí války je pravda.
V současné době obě strany konfliktu začínají jednat o příměří, míru. Pokud Rusko nedosáhne demilitarizace a denacifikace Ukrajiny, má dojednaný mír jen omezenou životnost. Válka vzplane opět. Nejde totiž, jak se domníváme, jen o vítězství v rusko–ukrajinském konfliktu. Jde o hodně více. Pokud Rusko nebude poraženo, zastaví se postup NATO a USA na jeho hranicích. K dalšímu měření sil dojde později. Rusko má zřejmě jen dvě alternativy. Vyhrát válku, zlomit světový mocenský monopol USA a tak pokročit k vytvoření multipolárního světa, v němž o dění bude rozhodovat více mocností. Pokud válku prohraje, Rusko bude rozděleno na několik částí, jeho přírodní bohatství bude sloužit státům západní civilizace, nikoliv Rusům. Ameriku a její spojence by následně čekala zřejmě ještě válka s Čínou. Pokud by Západ vyhrál, unipolární svět by byl zachován. Spojené státy by vládly dále světu. Co nám budoucnost připraví? Vyhneme se jaderné válce? Nebo k ní dojde? Co potom zbude ze světa? Dr. O. Tuleškov
Redakce: J. Skalský Připravil: dr.O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 768. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací, Praha, 3.dubna 2022
Webová adresa: e–mail:
Estránky:
FB: :
